Jak jsme přišly k Ogawě
Má sestra vždy toužila po strakatém westernovém koni, nejlépe takovém jakého měla Pipi dlouhá punčocha. Jenže jak asi všichni milovníci koní vědě, takových koní je v ČR velmi málo a když, tak cena hříbat je dá se říct (v mnoha případech) přemrštěná. V našem případě nepřipadalo v úvahu investovat 150 tis. Kč do hříbátka se kterým je ještě spousta práce. Roky ubíhaly, Agenta už jsme měly 2 roky a zatoužily jsme po dalším koníkovy který by byl pouze sestřin. Po spoustě přečtených inzerátů a jedné nevydařené návštěvě naše hledání na pár týdnů ustalo. Až jednoho lednového dne jsme se dozvěděly o klisně Anglického plnokrevníka v té době 10ti leté stojící kdesi u Českých Budějovic. Klisna měla být na prodej z důvodu nadbytečnosti. Nu nelenily jsme a vyrazily vstříc osudu. Venku byla tou dobou spousta sněhu (leden 2005), 30 cm nebylo vyjímkou, mrzlo až praštilo a my jako správní našenci jsme jely 200 km aby jsme se podívaly na klisnu kterou jsme jen tak shlédli na fotkách a zdála se nám docela dobrá. Doteď nevím koho to mohlo napadnout
Naše výprava v sestavě řidič můj otec, spolujezdec já a zásobování v zadní části auta pí Miltová a Katka. Zhruba po 2 hodinách neskutečné srandy a jízdy se zaťatými čelistmi v obavách "klouzne nám to nebo ne" jsme dorazili na místo určení. Malá a studená stáj se spoustou koní. Tehdejší majitelka Ogawy ještě nebyla na místě a tak nám po telefonické domluvě řekla že se máme jít podívat do stáje, že klisna stojí přibližně uporostřed a že má pod sebou zrzavého hřebečka jménem Ogiboy, se slovy "klidně k ní jděte ona Vám nic neudělá" jsme tedy do boxu vlezli a navázali první kontakt. Klisna se tvářila přátelsky, žádné náznaky agrese vůči cizím lidem nedávala najevo. Po dvaceti minutách dorazila majitelka Ogawy i se svým otcem a jak to tak bývá nasedlala klisnu aby nám jí předvedla ve všech chodech a nechala nám jí vyzkoušet.
Majitelka sedla před stájí na Ogawu jako první, vyjela směrem k lesu se slovy "je tam taková menší louka kde se dá v pohodě i cválat" my jako důvěřivci jsem vyrazili pěšky za ní v doprovodu jejího otce který se dal do plodné diskuze s naším tátou. Mě to samozřejmě ani moc nezajímalo, klisnu se kupovala Káťa a tak jediné čemu jsme věnovala pozornost byl jen vzhled klisny která po hříběti vypadala tak jako každá klisna, vycucaná. Katě jsem do ruky jen vrazila svou helmu kterou jsem duchapřítomně popadla při odchodu z baráku. Po bezchybném předvedení klisny nasedla Katka s tím že si to jde taky zkusit. Nasedla a vyjela, my jsme se s Miltovkou samozřejmě bezvadně bavily když se drálapa do sedla. Po pár minutách se nám Katka na pár vteřin schovala za ohybem louky, ale po tom co jsme ji zase shledali na hřbetě klisny jsme se zase uklidnili. Když asi po deseti minutách s úsměvem na rtech zastavila před námi byla jsem docela zvědavá co bude následovat. Mezitím se vydali oba otcové se slovy že už viděli dost po úzké cestě zpět ke stáji.
To že mi segra podá helmu a vyzve mě abych si to taky ozkoušela to jsem skutečně nečekala a velmi příjemně mě to překvapilo ("jsem se cítila jako KING"). Čapla jsem příležitost za otěže a než bys řekl "Švec" jsem byla na kobyle a alou pryč. Hezky jsem si naklusala, nahoře na kopečku jsem nacvála s jasným úmyslem zastavit přímo před hloučkem čumilů se kterými jsem přijela. Plán to byl dobrý,ale jeho realizace byla o dost horší! Né že by Ogawa nebyla ochotná nacválat to zase ne, ale problémem se ukázalo až to zastavení před naší rodinou. Dalo by se říct že jako Fitipaldy jsem proletěla kolem slečny Kučerové, Miltice a Katky směrek k domovu. V tu chvíli jsem teprve dokázala ocenit svojí jezdeckou výbavu která mi v ten moment vemi chyběla. Jelikož jsem nepočítala s tím že koně taky ozkouším, nadila jsem se pouze do džín a zimní bundy, žádné chapsy, žádné rajtky, ach to mi bylo ouvej!!!! Po třista metrech plného cvalu, mého urputného snažení Ogawu zastavit a tichých nadávek které jsem se bála říct nahlas, protože jsem vyslechla slečku Kučerovou která nám dávala instrukce kteraj zacházet s koněm který je stažený z dráhy (nekřičet na něj) jsem narazila na oba otce. Co teď, vypadalo to že do nich najedu a tak se slovy "pozor" jsem na ně křikla a oni uskočili. Jen jsem za sebou zaslechla mého tátu jak mi DOBŘE radí přitáhni si, no jo ale jak když jsem měla prsty až v její hubě jak jsem se snažila marně brzdit. Kdo si to neumí představit tak to ráda nastíním: "zima -10 pod nulou, led na tom 20 cm sněhu a cestička asi tak 3 metry široká, Já a klisna která měla 5ti měsíční hříbě ve stáji kam se právě neúprosně řítila v plném cvalu. Čím víc jsem se držela nohama a přitahovala otěže tím rychleji běžela." No řeknu Vám, nikdy jsem se tak snad nebála, už jsem viděla nějaký průser. Naštěstí se mi povedlo Ogču zastavit 5 metrů za stájí. Mezitím už volala slečna majitelka svému otci jestli ještě sedím na kobyle nebo už se válím ve sněhu. Když o tom tak zpětně přemýšlím tak se musím pochválit za to jak jsem byla tenkrát celkem klidná a neudělala jsem žádnou zbrklost. Nakonec všechno dobře dopadlo. Kdyby tenkrát ale záleželo jen na mě tak by Ogawa skončila úplně někde jinde a né jako Agoušovo kamarádka, jenže já si jí nekupovala. Takže jeden únorový den přijela k nám a už u nás zůstala. A popravdě jsem dost ráda že jí máme, hodnějšího koníka jsme si přát nemohli. V současné době se snažíme o dalšího jejího potomka tak snad nám bude přát štěstí a dočkáme se.