Jak jsem se dostala ke koní?
Dalo by se říci, že touhu po koních jsem cítila už od mala asi jako každé dítě. Ve druhé třídě (rok 1994) jsem při školním výletu navštívila jednoho "koňáka" u nás a okamžitě se zamilovala do jeho klisny Slezského Norika jménem Sylva. Tehdy to byla celkem mladá, silná a osvalená klisna s groši jako moje dětská ručka. Od té doby jsem nemluvila o ničem jiném. Jenže jak to tak bývá u dětí z paneláku, pozemek na koně nebyl a rodiče o koni nechtěli ani slyšet. S argumenty že koně jsou nebespečný a že je kolem nich hrozná, těžká a ne voňavá práce mě na chvilku ukonejšili a já jsem na celou věc zapoměla. Jenže ne na dlouho
Jednoho krásného dne přišla má sestra domů s tím že by jsme se mohlÿ zajet podívat do jedné stáje v Kladrubech u Stříbra (cca 5 km od nás) a popřípadě se přihlásit do jezdeckého oddílu a něčemu se přiučit. Samozřejmě já jako správný nadšenec jsem okamžitě souhlasila. Vidím to jako dnes když jsme tam poprvé přijely, do stáje která se nám stala na 7 let druhým domovem.
K mému tehdy příjemnému překvapení vlastnil stáj tentýž "koňák", který vlastnil mojí dětskou koňskou lásku Sylvu. Nyní byla Sylva už jiná, skoro bílá a bylo vidět že roky jí taky přibyli. No budeť ne, zestárĺa od té doby co jsem jí naposledy viděla o 6 let. Tehdy pobíhala do lonžovacím kruhu a nacvičovala na jeden z ročníku Koňského dne. Toho dne jsem na ní poprvé seděla a od té doby jsem se na ní posadila ještě mnohokrát. Bohužel Sylvinka v loňském roce uhynula. Myslím že na ní budu ještě hodněkrát vzpomínat s úsměvem a hodně jí děkovat že s takovým dřevem jako jsem já měla vždy tolik trpělivost.
Jak to tak bývá tak jsem za svojí 7 letou zkušenost v této stáji vystřídala vícero koní než-li jen Sylvu. Dalšímy koníky kterým vděčím jsou Sadym, Miška, Heba, Beno a Barča (bohužel jsou všichni tři posledně jmenovaní také už mezi svými předky na krásných zelených pastvinách).
Na podzim roku 2003 přišel ale zvrat, pořídily jsme si našeho prvního koníka Agenta.
CO SE DĚLO DÁL VÁM POPÍŠU NA STRÁNCE VĚNOVANÉ AGIMU